Co tady vlastně dělám

Napadlo mě, že jsem ještě nepodala obšírnější zprávu o mojí práci. Praktikum v rámci programu Leonardo bude za chvíli u konce, takže je ideální čas trochu ten uběhlej půlrok sesumírovat.
Na bb22 jsem narazila náhodou na internetu - strašně se mi líbila jejich stránka, a i když hledali architekta a ne praktikanta, poslala jsem portfolio a vzápětí byla pozvána na pohovor. A bylo dohodnuto =)
Už při pohovoru jsme s s Janem (můj šéf) dohodli, že budu pracovat na projektu transformace bývalého areálu kasáren ve městě Wurzburg. Což se ve výsledku ukázalo jako takový pěkný školní zadání, ideálně na diplomku. Ale narozdíl od mojí diplomky, mě Wurzburg od začátku bavil. Byla jsem i na jednáních s profesanty (náš línej landscape architekt měl celou dobu děsně chytrý kecy, ale nenakreslil ani čárku, a už s ním prej spolupracovat nebudem=) Byla jsem taky na jedné z prezentací pro představitele města, což bylo neuvěřitelně poučný - vidět pro koho vůbec tu prezentaci dělám, a jak rozdílně můžou lidi vidět pro mě jednoznačný kresby =) A Wurzburg mě baví ještě teď, po půlroce práce. Jsme těsně před finálním odevzdáním a tiskem brožury pro veřejnost. Doufám, že se to všechno povede.
bb22 je takový chaotický uskupení architektů, grafiků, a lidí co se zabejvaj komunikací a městem jako takovým. Máme čtyři šéfy, z toho jeden pár - Němec a Američanka, a další dva šéfové - Němci, maj pro změnu Američanky za manželky. Pak jsou tam tři architekti, a nás 5 čerstvejch absolventů nebo studentů. Íránec, Polka, Němko-Malajka, Rakušanka (socioložka) a já. Většina atelieru studovala architekturu v Darmstadtu, a mám takovej pocit, že já jsem po dlouhé době a na dlouhou dobu výjimka, kdy vzali někoho, kdo nestudoval v Darmstadtu.(Přitom bych řekla, že mezi mnou a absolventem Darmstadtu není žádnej výraznej rozdíl, jedině snad, že já umím nakreslit okna v pohledu i na zkosené stěně, s čímž měl Babak, absolvent Darmstadtu, údajně problém =)
Pracovní morálka, co se týče surfování, je, no řekněme, německá - za celej půlrok jsem viděla svoje spolupracovníky asi dvakrát na facebooku, a já sama se odvážim jenom na nyx, a to ještě zřídka. A pak jsem jednou nemocná, a pro změnu si píšu půl dopoledne s Dančou na skypu, která je v práci, ale má českou pracovní morálku =)
Klasický architektonický kreslení děláme v programu vectorworks, a musím říct, že mám čím dál tím víc radši archicad. Z vectorworks by někdy člověk vyrostl, nehledě na to, že o ňáké přesnosti při rýsování jiných než vodorovných čar nemůže být ani řeč. Takže můj urbanismus je pěkně od oka nahozenej, a jen zřídka se mi podaří nakreslit nějakej objekt, kterej má zaokrouhlený hodnoty...v 90 procentech případů má moje parkovací místo 2,505 na 5,0067 m =)))
Když už jsme u těch počítačů - na začátku jsem hledala, kde vůbec mám počítač - kde ho mám zapnout - koukala jsem na stůl, pod stůl, nikde nic, říkám si to, je divný, včera to tu fungovalo, takže tu někde musí bejt. Až jsem se zeptala šéfa - počítač se zapíná vzadu na obrazovce, aha. A doma jsem se od Daniela dozvěděla, že počítač nejenže se zapíná vzadu na obrazovce, on v té obrazovce sám je =) A tak jsem objevila svět - stolní počítač se vejde do  3 cm tlustý obrazovky =)
Můj šéf už někdy koncem prosince začal s otázkama, jestli zůstávám ve Frankfurtu, a schylovalo se k tomu, že si mě tam budou chtít nechat, což se taky doufejme uskuteční - ať už budu studovat ( o tom příště) nebo ne. Za což jsem velmi ráda, páč si nemusím hledat novou práci, a protože se mi tam teď začíná fakt líbit, a práce mě fakt baví. (ťuk ťuk)
Jediný, co ještě nemám úplně zmáknutý (abyste si nemysleli, že je to všechno růžový) je komunikace - s kolegama to jde, pokud nedojde na vtipy, to mi doslova ztuhne úsměv na rtech, protože nestíhám, nereaguju, a prostě se chovám společensky naprosto nekompetentně. Telefonní hovor je kapitola sama pro sebe, zvlášť když volá někdo ze stavby s regionálním nebo cizím přízvukem. A jakejkoliv můj písemnej projev taky dycky musí zkontrolovat někdo rodilej, což člověku taky nepřidá na pocitu samostatnosti. Ale to jen tak na okraj.

Sympatická výstavba rodinných domů - řadovky otočené do společného dvora, jednoduchý koncept, který se upravuje podle požadavků investorů (ze 12 domů je už 9 prodáno).

článek v novinách o našem projektu ve Wurzbugru
http://www.mainpost.de/regional/wuerzburg/Erste-Plaene-fuer-Faulenberg-Areal;art735,5876655

jiný obrázky zatím nemám, víc na netu:
www.bb22.net

KONSPIRAČNÍ TEORIE (pro tátu :)

Na Rýnu, na místě, kde jsme v září byli S Danielem na výletě, a který je asi 50 km od Frankfurtu se asi před týdnem převrhla loď plná rtuti, a do toho ještě ta aféra s dioxiny! No není to nápadný...?!

Na to existuje jedno vysvětlení – něco jako teorie o konspiraci. Tahle teorie nás napadla s Vojtou N., když já jsem přijela z Mexika a on jel do Costa Ricy, páč nás evidentně postihuje oba (ale ještě jsme to nedokázali pojmenovat). Ta teorie spočívá v tom, že kam se vrtnem, tam se něco děje (ačkoliv se předtím třeba strašně dlouho ta země nebo město neobjevilo ve zprávách). Nejpozději v době, kdy rozhodujícímu množství lidí oznámíme, kam máme namířeno, něco se stane. Když jedem z Bulharska do Istanbulu, přijedem dva dny po teroristických útocích, stávce odpadkářů v Římě se vyhnem jedině tak, že jedem na poslední rozhodnutí do Barcelony, v Lichtenštenjsku se v době mého pobytu odhalila aféra s únikem německých daní. Tři týdny před letem s Air France se zrovna ztratí letadlo Air France někde v Atlantiku. Mexiko se svojí permanentní válkou s narkomafií (která ale není nic překvapivého) tentokrát překvapilo prasečí chřipkou, a při odletu do Kanady jsme netušili, že tam zažijeme summit G8, návštěvu britský královny, a výpadek velký elektrárny. Věci, který se nestávaj zas tak často – summit G8 byl v Kanadě poprvý a královna přijela asi po 8 letech. No a krom výše jmenovaných událostí  hned po mém příjezdu v létě hlásili tajné služby v Německu zvýšenou pravděpodobnost teroristického útoku =)))

Summit G8 v Torontu, aneb "hlavně se k ničemu nepřipleťte!!!"

REFLEX

Možná už jsem to spoustě z Vás říkala. Strašně mě potěšilo, že si tady můžu koupit Reflex. V knihkupectví na hlaváku. V sekci „Polské tiskoviny“ =)

TÉMA 1_Němčina

 Na první (srpnové) návštěvě v Praze jsem se chvástala, jak mi to všechno jde, jak mě každej den někdo chválí, a jak se už i já cejtím v němčině jistá. Po návratu z Prahy se to ňák usadilo, ale řekla bych, že rozhodující byly právě ty první tři týdny, kdy mě samotnou překvapilo, jak mi to jde. Teď už nejsem tak nadšená, páč se věci začaly komplikovat, a vysvětlovat něco složitýho (čemu ani v češtině nerozumim) se mi pořád nedaří tak, jak by mělo. Taky jsme už absolvovali posezení v hospodě, kdy jsem zase seděla opodál, zívala, a jediný, kdy jsem promluvila bylo, když jsem vysvětlovala, že né dycky rozumim. Teď je asi ta nejhorší fáze, kdy už si všichni zvykli, že mluvim dobře (nicméně stále mě někdo tu a tam chválí :) a vůbec neberou ohledy. Takže se učím rozumět v hospodě, kde je hluk, normálnímu rychlýmu hovoru v dialektu, apod. A to už se dycky ztrácím, vypínám uši a jenom se usmívám =)

Německej kurz, ze kterýho jsem měla takovou radost,mj. že jsem se dostala se svojí úrovní tak vysoko, jsem musela odhlásit. Leonardo mi půlku nezaplatí (dřív platil) a já si to sama nemůžu dovolit.

Pozn. redakce: S němčinou tu mám i po 5 měsících pobytu stále své dny. Někdy je to dobrý, někdy je to horší a někdy fakt zlý =) Zrovna teda dneska mi šéf řekl, že mám „neuvěřitelně dobrou němčinu“, což vůbec nechápu jak ho napadlo, ale asi jsem nevědomky použila ňáký učený slovo, páč jsem si nemohla vzpomenout, jak se to řekne civilně =) Ale možná je to taky tím, že má manželku Američanku :) Teď od února se chystám začít už teda chodit na kurs, páč mám pocit, že to může být pořád lepší =) Díky tomu, že jsem ten první kurz odřekla, jsem se za těch 5 měsíců dostala o celou úroveň výš, tudiž jsem teď v nejvyšší němčině, co vůbec nabízej. Tak se už těšim.

ZÁŘÍ 2010

Naše bydlení

Poměrně rychle jsme s Danielem našli bydlení. Respektive on našel, okouknul, podepsal smlouvu, a já už se jenom přijela podívat při předávání klíčů. Což byla sama o sobě taky vtipná akce. Myslela jsem, že budeme mít při první společné prohlídce nového bydlení trochu soukromí, ale opak byl pravdou. Asistoval nám majitel, správce domu, jeho žena, náš novej soused a jeho dvě děti, a všichni si nás prohlíželi a stydlivě se usmívali =) Máme 2+1 ve druhém patře, pokoje jsou docela velký, uvidíme jak velký to bude, až to zařídíme nábytkem. Dům stojí ve vnitrobloku, takže výhled máme do zdi sousedního domu. Ale to neva, páč přes den tu stejně nejsme, a v noci zatáhneme žaluzie =) Dům obecně nazývám „trpasličím domem“ je to tu všechno tak podivně spatlaný dohromady, takový trochu středověký, dům je vlastně jenom starý dřevěný schodiště a byty, žádná chodba ani výtah, podlahy jsou zakřivený ve více směrech a trochu se prohýbaj =). Dokonce máme i docela velkej sklep – asi 6 m čtverečních, takovej ten klasickej cihelnej na pivo, jabka a brambory, ale vůbec netušíme co s nim.

Poloha bydlení je výborná. Takový frankfurtský Vinohrady, řekla bych. Max. 6 minut do centra – na takovou nákupní ulici (něco jako Příkopy), a na hlavák (kde pracuju) to mám 12 minut tramvají. Což je naprosto luxusní. Do budoucna si chci opatřit kolo, abych nemusela utrácet za mhd (když už bydlíme tak blízko centru). Frankfurt je totiž oproti Praze placka. A teda musím říct, že mě příjemně překvapil. Když se člověk začne pomalu seznamovat s městem, zjistí, že není tak strašný, jak si myslel. Já čekala výstavbu z 50.let, banky, letiště a mrakodrapy, což tu všechno je, ale k tomu ještě pěkně zrekonstruovaný centrum, domy z 19.století (asi vše taky rekonstrukce), ale i tak má Frankfurt fakt svý osobní kouzlo, atmosféru a šmrnc. Mimochodem se tu narodil Goethe, což jsem netušila. Normálně fungující evropská metropole, i když je třeba oproti Praze jen poloviční.

 Náměstíčko u nás před barákem

 

Nezařízený obývák.

Bahnhofsviertel

Jediná výjimka z čistoty je oblast, kde pracuju a pracovat ještě chvilku budu, protože je tam i firma, kam mě vzali na praktikum. Jmenuje se to Bahnhofsviertel, a je to mimojiné čtvrť červených luceren. Na ulici zní víc balkánské jazyky než němčina, choděj tu ty cikánky jak vystřižený z rumunskejch hor, problikávaj červený srdička, a turci prodávaj kebaby. Sem tam někdo rozdává na ulici psaníčka a sem tam někoho vedou v poutech. A přede dveřma do baráku, kde sídlí můj novej zaměstnavatel sedí každej den smradlavej bezďáč =) Říkám to vždycky hostům, tak to řeknu i Vám: jednak je tahle oblast poměrně malá – o ulici vedle už je snobská čtvrť plná bankovních úředníků, jednak je naprosto bezpečná, páč tam projížděj imrvére policajti, a kdyby se něco dělo, reagujou okamžitě. Město o tomhle problému ví, a snaží se Bahnhofsviertel ňákejma uměřenejma prostředkama vyčistit. Kupříkladu naše firma dělala už ňáký rozvojový studie, a teď pořádá pro město přednášky-diskuze s německými architekty a urbanisty a snažej se najít ňáký citlivý východisko. Páč jinak – architektonicky a urbanisticky-je Bahnhofsviertel pěkně lákávé soustíčko. Se divim, že už to ňákej developer celý negentrifikoval.

Pozn.red.:Po 5 měsících téměř každodenního pobytu v Bahnhofsviertel musím říct, že obrázek o ní se vůbec nezlepšil, naopak se ještě zhoršil. Už jsem vypozorovala kdy a na jakým  rohu se scházej feťáci s feťákama alkoholici s alkoholikama,  šlapky s pasákama, feťáci s alkoholikama, apod. Teď v zimě je to ale dobrý, protože jsou všichni bůhvíkde zalezlí a člověk potká jen tu a tam osamělé jedince přikrčené v průchodech nebo u stánku s pivem.